Naplánovaný sraz pro naši cestu do Bulharska je v 7:45 na nástupišti 4 autobusového nádraží Florenc. V tu dobu se tu tedy sejde Vašek, aby zjistil, že ze čtyřky odjíždí jiná cestovka a náš autobus od firmy Katev jede z čísla 6. Brzy po Vaškovi přichází i Pavel, v 8:05 dobíhám já. Zatímco si jde Vašek koupit vodu na cestu, přichází i Ondra, který už má za sebou cestu z Plzně. Pražská část výpravy je tedy kompletní, můžeme předat řidičům lístky i s pasy a ještě honem běžet koupit šest chlebů a Tang na ochucování vody v průběhu pochodu. Po návratu z obchodu nakládáme batohy a v 9:00 (půl hodiny po plánovaném odjezdu) opouští autobus Florenc. Hned ze začátku nám průvodce oznamuje, že v busu se nesmí jíst ("od toho jsou zastávky, nebojte se, bude jich dost") a pít alkohol ("Jugoslávci jsou na to hákliví a přes hranice si pustí jen střízlivého. Kdo bude podnapilý, musí počkat na vystřízlivění, ale autobus je linkový, ten čekat prostě nemůže."). Následuje cesta po brněnské dálnici, kterou si krátíme čtením novin. Největší úspěch mají zprávy o povodních v Sofii, všichni se ještě trumfujeme, kdo o nich ví víc z televize. No, bude to cesta do nejistoty...

V 11:00 příjezd do Brna. Tady se k nám připojují Anička a Linda a tím jsme kompletní. Zároveň vystupuje průvodce a zbytek cesty tak budeme muset absolvovat pouze s trojicí bulharských řidičů. Ti ještě před hranicí dělají pauzu u pumpy na oběd. Využíváme ji na první kontakt s černobílou mapou, co Vašek (na Ondrovo doporučení) stáhl z Netu. Ve 13:30 v Lanžhotu opouštíme ČR. Následuje nabrání posledních pasažérů v Bratislavě a cesta do Komárna. Pavel s Vaškem cestou vysvětlují holkám karetní hru Magic the Gathering, kterou jsme odsouzeni celé dva týdny hrát. Potom vyrábějí dva balíčky a sami rozehrávají první partii. V 16:00 přejíždíme do Maďarska, řidiči nám vrací pasy a pouštějí první film (něco anglického s bulharskými titulky), po něm plynule naváže další (tentokrát španělský, opět s bulharskými titulky, takže skvělý zážitek). Na pumpě před Budapeští nabíráme bulharského průvodce, který ale na rozdíl od řidičů mluví i česky. Ten nás ve 20:30 na jugoslávských hranicích varuje, že na záchod se nesmí do křoví, prý to celníci hlídají a pokutují ("pokuta je 56 euro"). Nezbývá než zaplatit 30 dinárů (respektive 0,40 EUR, protože dináry pochopitelně nikdo nemá). Za hranicí už mě pomalu přemáhá únava a při Pirátech z Karibiku (opět bulharské titulky, ale tentokrát i český dabing) usínám...

V 5:35 se budím uprostřed hor na bulharské hranici. Tady trávíme ve frontě autobusů 2,5 hodiny. Po přejetí celnice přeřizuji hodinky na východoevropský čas, rázem je tedy 9:00. O hodinu později konečně dojíždíme do Sofie na autobusové nádraží. Asi dvacetkrát odmítáme zlepšující se nabídky místního veksláka, co nám tvrdí, že banka je zavřená a všechny směnárny taky a jen on nám může vyměnit peníze (minimálně 100 EUR, slibuje 300 leva). Přesouváme se do budovy nádraží a ptáme se na informacích na lístky do Klisury.

Dobalujeme na náměstí v Etropoli

Ukáže se, že povodně poškodily trať a vlaky tak nejezdí. Vzápětí nás v nádražní hale odchytává taxikář a nabízí odvoz do Etropole, která je naším náhradním výchozím bodem. Za dopravení šesti lidí i s bagáží ve dvou autech chce nejprve 80 EUR, potom snižuje cenu na 70. Říkáme, že to zvážíme, ještě hledáme případné autobusové spojení, ale neúspěšně. Souhlasíme tedy s taxikářem a doufáme, že nás moc neokradl (ačkoli 12 EUR na osobu za těch asi 80 km nevypadá špatně). Měníme ještě peníze v bance (je otevřená - to je ale překvapení!) v kurzu 1 EUR = 1,949 leva a nastupujeme do taxíků. Ve 13:30 jsme v Etropoli, platíme a na náměstí pod pomníkem nějakého bulharského buditele dobalujeme do batohů jídlo. Ve 14 hodin konečně vyrážíme na cestu.

Potom, co jsme ušli asi 200 metrů, se ptáme mopedisty německy na cestu. Říká nám, že jdeme úplně špatně, a ukazuje nám cestu po silnici. Vydáváme se po ní, brzy ale nacházíme zkratku. Riskneme cestu tudy a vyplatí se to - objevujeme zelenou turistickou značku. Stoupáme po louce, ale brzy cesta mizí v hustém listnatém lese a jen velmi zřídka nám nabízí panoramata hor v oknech mezi větvemi.

Manastir Sv. Trojice

Na první křižovatce se zastavujeme na svačinu, brzy nás tu potká skupinka dětí. Směsicí angličtiny, ruštiny a češtiny se jich ptáme na cestu k Manastiru Sv. Trojice. Když nám ukážou cestu, začínáme klesat naznačeným směrem. Manastir si prohlížíme zvenku a následně i zevnitř, potom se vracíme na značku a pokračujeme ve stoupání. V krátké pauze na kraji lesa na chvíli odpočíváme a slyšíme zvonění. Odhadujeme ho na krávy nebo ovce a chvíli čekáme, až přejdou cestu. Když se asi deset minut nic neděje, nasazujeme batohy a přicházíme na kraj louky. Je tu stádo koní (ale s kravskými zvonci), napajedlo a hlavně žádný bača. Prohlížíme si louku a nakonec si i vybíráme místo ke spaní na krásně spasené tráve, z níž ční jen trsy bodláků a napůl odkvetlé divizny. Během stavění stanů a vaření večeře zůstávají koně na druhé části louky, potom se ale přesouvají k nám. Chvíli nás pozorují, jak jíme bramborovou kaši s párkem, potom je ale Vašek německy vykazuje z "demilitarizované zóny". Koně to, zdá se, chápou a rozprchávají se po okolních kopcích. V 9 hodin se stmívá, takže se přesouváme do stanů a snažíme se dospat deficit z autobusu...

Ráno nás probouzí zvony koní. Sice zkoušíme vylézt ven, ale všude leží rosa, tak se radši na snídani stahujeme do jednoho ze stanů. Tam si pochutnáváme na Aniččině rybízovém mřížkovém koláči a nepohrdneme ani chlebem s eidamem. Mezitím louka postupně vysychá, takže začínáme balit.

Pohled na hřeben Staré Planiny

Mezitím se ozývají další zvony, zeshora přichází postupně stádo ovcí, dva psi a ovčák. Ovčák nás překvapeně sleduje, potom provádí svoje stádo lesem a vpouští ho na louku až pod námi. Psi mezitím vyhánějí koně dál do kopců. My v 11:15 konečně nasazujeme batohy a vydáváme se na cestu do kopce. Dál stoupáme lesem, ten ale postupně zmizí a nám se tak otevírá první výhled na hřeben Staré Planiny. Párkrát ještě mizíme v lese, ale nakonec po louce přicházíme na chatu Stražata.

Rozcestí na vrcholu Korduny

Tam si u stolku připravujeme k obědu chleba s Ďábelskými tousty, Vašek a já si ještě v chatě rusko-česko-bulharsky povídáme s místními o tom, odkud jsme a kam jdeme, a objednáváme dvě Pepsi (Vašek a Pavel) a dvě Zagorky (bulharské exportní pivo, to si dáváme Ondra a já). Linda a Anička mezitím dostávají od nějakého dalšího Bulhara barevnou mapu zdejší části Staré Planiny s tím, že je to "padarok". Ondra ještě nabírá vodu, ale když zjistil, odkud teče, raději ji vyčleňuje jen na vaření.

Po obědě lezeme od Stražat po sjezdovce do kopce vstříc hlavnímu hřebeni Staré Planiny. Les definitivně mizí, střídá ho kosodřevinový tisový porost a hlavně tráva. V 18:15 jsme na travnatém vrcholku Korduny, kde se zelená značka napojuje na červenou hřebenovku. Po poradě s mapou určujeme jako místo na spaní pro dnešní noc sedlo mezi Kordunou a Svištiplazem. Při sestupu do něj zjistíme, že to vlastně jsou sedla dvě, jen oddělená malým kopečkem. Musíme zůstat v tom prvním, protože druhé už okupuje stádo krav. Večeříme vřetena k kečupem, salámem a strouhaným sýrem a potom ještě pozorujeme dlouhý a nádherný západ slunce.

Probuzení s krávou

V noci jsme slyšeli divné zvuky a sváděli je na sviště (koneckonců, spíme pod Svištiplazem), ale po ranním brzkém probuzení poznáváme jejich pravou příčinu: Krávy se přesunuly k nám. Není to úplně příjemné překvapení, zvlášť, když se rozhodly s námi posnídat. Snídaně a následné balení tedy probíhá za neustálého zahánění krav. Nejúspěšnější v tom je Pavel (stačí už pouhý pohled na něj a dobytek prchá), nejvynalézavější a nejvtipnější Vašek (vysvětluje jim, že "rozdíl mezi bytím a jsoucnem spočívá v tom, že..." a později nasazuje nejtěžší kalibr - jódlování). Když už jednotlivci nestačí, nabíhají mezi krávy Ondra, Pavel i Vašek společně se držíce karimatky. Nakonec v 9:30 úspěšně a důstojně odcházíme středem stáda (ale důkladně se díváme, kam šlapeme). Po úbočí Svištiplazu stoupáme vzhůru, ale vrcholek nakonec slovy Vaška "necháváme bohům". Cesta tam nevede a nedostatek vody je silnější argument než sympatická kóta 1888 metrů. Pokračujeme tedy po hřebeni, na dalším rozcestí sestupujeme na jeho úbočí. Na cestě po vrstevnici nacházíme v 11:30 konečně pramen. Přichází tatranková pauza, po ní návrat na hřeben a tam oběd. Vašek nám nutí tablety s vitamínem C, brutálnímu nátlaku odolá jen Linda.

Po obědě jdeme po hřebeni až do sedla pod Kosicou, odtud kamenným polem stoupáme směrem k jejímu vrcholu. Cesta je to dost nechutná,

Na vrcholku Paskalu (2029 m.n.m.)

protože hora před námi schovávala své tři vedlejší vrcholy, které postupně musíme přejít. Z Kosicy klesáme do dalšího sedla a následuje stoupání na Paskal. Cesta sice opět míjí vrchol, ale vzhledem k tomu, že jde o první dvoutisícovku, si ho tentokrát ujít nenecháme a alespoň bez batohů lezeme vzhůru. Potom zpět na značku a ta nás vede po mírně zvlněném hřebeni až k sedlu Planinské Izvori. Podle mapy tu má být chata a také je, a dokonce i obydlená. Člověk vevnitř však nevypadá úplně příčetně a když se Ondra dívá oknem dovnitř, zjišťuje, že v budově pravidelně nocují koně (podle silné vrstvy kobylinců na zemi). Přesouváme se tedy dále na kraj sedla, kde stavíme stany v zákrytu pod kopcem mezi několika potůčky. Pavel, Ondra a já se myjeme v ledovém potoce, Vašek se mezitím vrací pro botu, co mu upadla z batohu. Sám se jde mýt, zatímco Anička připravuje rýži a Minutku Čína k večeři. Pavel ještě fotí sedlo ve večerním světle a potom už jdeme spát.

Pokud nepočítáme autobus, potkalo nás dnes první probuzení bez zvířat. V klidu snídáme a balíme a v 10:15 odcházíme. První zastávka přichází už po 100 metrech u luxusně provedeného a velmi vydatného pramene.

Nabírání vody na Planinských Izvorech

Plníme všechny lahve a teprve potom začínáme stoupat na Tětěvenskou Babu. Postupně zdoláváme její tři vrcholy (na tom posledním a nejvyšším konečně vidíme i první skály) a po krátké pauze začínáme prudce klesat do Antonského Prevalu. Zprava se do sedla blíží z údolí i stádo ovcí a koní, které provázejídva agresivní psi. Napřed chceme dát stádu přednost při průchodu, bača ho ale zastavuje uprostřed sedla. Širokým obloukem se tedy vyhýbáme zuřícím psům (s těmi bača rozhodně nic udělat nehce), rychle opouštíme sedlo a svačíme až o několik desítek výškových metrů dál. Po svačině zdoláváme dlouhé a prudké stoupání na Buluvanju. Na jejím vrcholu se před námi otevírá skvělý rozhled na to, co nás čeká: Bratanica, hřeben Končeto a stoupání na Vežen. Ještě předtím ale musíme sestoupit do sedla. Cestou Anička objevuje zmiji, takže při ústupu z cesty směrem ke skalkám, u kterých jsme si naplánovali oběd, radši hodně dupeme. Během oběda se pečeme na sluníčku a marně čekáme na stín, protože všechny mraky se nad námi jako zázrakem rozpouští.

Pavel a Ondra na vrcholu Buluvanji, v pozadí Vežen

Po obědě výstup na Bratanicu. Nezdržujeme se tam dlouho, vzduchem víří létající mravenci. Přesouváme se na skalnatý hřeben Končeto, za ním ve stínu poslední skály odpočíváme. Když nabereme dost sil, vydáváme se vstříc neodvratnému, tedy prudkému stoupání na Vežen. Nejprve jdeme loukou, potom kamenným polem. Když se nakonec vydrápeme na vedlejší vrchol, vydávám se s Ondrou a s Pavlem pro vodu do blízkého zářezu v kopci. Nacházíme pramen, hrázku na potůčku a tůňku. Kromě toho je nad břehem potoka zakrytá plošina, stůl a lavičky. Vzhledem k tomu, že už je 17:50 a od východu se postupně zatahuje, se rozhodujeme přesunout dobytí Vežně na zítřek a stavíme stany na plošině nad potokem. Potom následuje koupel v tůni (není o nic teplejší než potok včera) a vaření večeře. Jsme kulturní lidé, a tak si těstoviny se šproty v rajské omáčce dopřáváme u stolu. Ve 20:15, krátce po jídle, se přes hřeben Vežně definitivně převaluje mrak a celé okolí se potápí do mlhy. Stahujeme se tedy do stanů (co jiného taky zbývá, když je vidět sotva na dva kroky) a ukládáme ke spaní. Těsně před devátou slyším první hrom.

Ráno už je po dešti, jen tráva je ještě vlhká. Zato lavičky jsou nejen vlhké, ale mokré tak, že se na nich nedá sedět. Kromě toho se po nebi honí mraky, fouká silný vítr a je docela chladno, a tak se rozhodujeme pro snídani ve stanu, tentokrát v tom našem.

Na předvrcholu Vežně

Po jídle asi deset minut vyhazujeme Vaška ven a když se nám to konečně podaří, můžeme začít balit. Mraky se trhají, vítr polevuje a začíná to vypadat na stejně hezký a horký den, jako byly ty předchozí, takže se převlékáme do lehčích věcí. V 10:45 odcházíme od potoka. O čtvrt hodiny později jsme v husté mlze a fouká ledový vichr a tak přehodnocujeme naše rozhodnutí a oblékáme se. Zároveň se také fotíme v domnění, že jsme na vrcholu. O 200 metrů dál ale z mlhy leze opravdový vrchol Vežně (2198 m.n.m.), tady už fotí jen Ondra. Potom už rychle klesáme a cesta se naštěstí stáčí na závětrnou stranu hřebene. Zároveň se taky mění ráz krajiny a lučinaté vrcholky střídají skály čnící z kopců. S klesající výškou se také zlepšuje počasí, takže není problém usadit se v jednom z dalších sedýlek a poobědvat tam.

Kaple Sv. Trojice pod Jumrukou

Dál pokračujeme po červené po úbočí hory Jumruka směrem k chatě Echo. Asi ve třetině úbočí objevujeme pramen a doplňujeme zásoby vody. Anička, Linda a Pavel během pauzy pustoší borůvčí podél cesty. Sotva se vydáme na cestu, začíná mrholit. Vytahujeme pláštěnky a to déšť během pár minut spolehlivě zažene. Mezitím stoupáme směrem k Echu, do cesty se nám ale staví další zajímavost: Kamenná kaplička Sv. Trojice skrytá hned pod Jumrukou. Fotíme kapličku, prohlížíme si pokračování hřebenu a předběžně už plánujeme spaní. O půl hodiny později přijdou ale všechny plány vniveč. Přicházíme na chatu Echo, kde nám jeden bulharský turista německy doporučuje večeři. Nejde ji objednat dříbve, než na sedmou, a tak se rozhodujeme v chatě i přespat. Vzhledem k tomu, že máme tři hodiny času, se ještě rozhodujeme vyšplhat bez batohů na Jumruku. Anička s Lindou zůstávají na terase u bagáže, my ostatní začínáme šplhat vzhůru. Na vrcholku Jumruky se podepisujeme na desky vrcholové knihy (to je poslední nepopsané místo), ale z rozhledu bohužel kvůli nízko ležícím mrakům nic není.

Chata Echo

Po sestupu zjišťujeme, že si holky vypraly, a to inspiruje i všechny ostatní kromě mě. Také si už stěhujeme věci do pokoje. Je tu 11 postelí a vůbec to vypadá jako typická horská chata, klidně by mohla být na hřebeni uprostřed Krkonoš. Před večeří odehráváme jednu partii Magicu, potom už si pochutnáváme na třech kebabčích s rajčaty, paprikou a zelným salátem a s chlebem (4,60 leva na osobu). Po jídle se postupně všichni sprchujeme (za sprchu je příplatek 1 leva na osobu, takže celkem nás spaní i s umytím vychází na 6 leva na jednoho). Nakonec se scházíme v jídelně a Pavel, Ondra, Linda a Anička začínají znovu hrát. Vašek a já zatím dlouze německy debatujeme v Valerijem (tak se jmenuje Bulhar, co nám večeři doporučil) a jeho kamarádem. Debata probíhá v němčině, jeho kamarád občas prohodí něco anglicky (protože německy nerozumí) a nakonec se se mnou zkouší bavit rusky. Později večer nám ještě Valerij zprostředkovává rozhovor s nějakým místním horalem, který nám rusky vysvětluje, jak pokračovat na Botev. Když vidí, že rozumíme špatně, bere si na pomoc jiného Bulhara, který mluví česky, a tak nám překládá. Bohužel pokračuje v líčení cesty i ve chvíli, když už říkáme, že rozumíme. Ve 23:30 se nám s Vaškem podaří utrhnout se a odejít do pokoje. Venku zatím zuří bouřka.

Když se ráno probouzíme, je venku mlha, chladno a bezvětří. Krásné počasí předchozích dnů se s námi už definitivně rozloučilo, stejně jako se my teď loučíme s Valerijem a jeho kamarádem. Oba sestupují z hřebene, nás naopak čeká cesta po něm na opačnou stranu.

V mlze jdeme po skalnatém hřebeni

Z vlastních zásob snídáme, potom platíme účet a ještě přikupujeme dva chleby. Zdejší bochník ze všeho nejvíc připomíná toastový chleba a jeden bochník váží asi polovinu toho, co naše poctivá Šumava. V 10:00 se s Echem definitivně loučíme a po červené pokračujeme v cestě. Jdeme lesem po úbočí nějakého kopce, potom stoupáme na hřeben. V sedle, kde odpočíváme, se mlha na chvíli zvedá a ukazuje nám výhled do údolí, který nám ale zůstane po celý zbytek dne upřen. Dál jdeme po skalnatém hřebeni, většinou však pod ním po cestě vyšlapané v příkrém svahu. Ve 12:50 přicházíme k chatě Kozja Stěna, kde na terase obědváme. Aby nám lépe chutnalo, přikupují si Anička s Lindou čaj, Pavel, Vašek a Ondra kolu "Klassik" a já si konečně po týdnu dopřávám kafe.

Obědváme na terase chaty Kozja Stěna

Krátce před půl druhou odcházíme. Tentokrát je v mlze vidět sotva na tři metry, kromě toho začíná mrholit. Přelézáme mokré kameny, za nimi oblékáme pláštěnky. Naštěstí už cesta dál vede travou, takže se nemusíme bát nebezpečného uklouznutí. Těsně před tím, než vylezeme na hřeben, se z mlhy vynořuje stádo koní. Linda a Pavel ho fotí, potom jdeme za ustávajícího deště dál. Následuje klesání směrem k Trojanskému Prohodu. Před sedlem se dostáváme na lepší cestu a k našemu překvapení proti nám z mlhy vyjíždí skupina sedmi enduristů. Ke kraji cesty uskakujeme i při dalším zvuku motoru, ukáže se ale, že už jsme na parkovišti u hlavní silnice přetínající v Trojanském Prohodu masiv Staré Planiny. Na parkovišti svačíme, potom stoupáme po zpevněné cestě od silnice. Za sílícího větru, který zjevně ohlašuje další bouřku, přicházíme k chatě Orlí hnízdo. Vypadá obsazeně, takže pokračujeme v cestě. koneckonců - chata Děrmenka, již nám doporučovali horalové na Echu, má být podle mapy sotva dvě tři zatáčky odsud. Jenže mapa lže. Musíme ujít ještě asi 6 kilometrů, během kterých navíc začíná pršet. V pláštěnkách vtrháváme do Děrmenky a prosíme o ubytování. Majitel nám nabízí pokoj s jednou širokou postelí, cena za jednotlivce je 6 leva. Pokoj obsazujeme a následně rozvěšujeme po celé chodbě své promoklé oblečení. Na osmou jdeme na večeři, objednáváme si šopáky a kjufte (kořeněná masová koule) s chlebem, k nim červené víno. Po jídle krátce sedíme nad mapou, potom propuká v jídelně diskotéka pro děti, co tu bydlí. Jdu si lehnout, ostatní se učí bulharské tance.

Chata Děrmenka

V noci mě budí Vašek, který haleká na děti přes zeď. Vzápětí se mu to vymstí, protože nejen, že dostane odpověď, ale navíc se odvedle ozve hudba. Pavla s Vaškem ruší tolik, že odcházejí z pokoje hrát někam Magic, dokud se děti neztiší. Později se dozvídám, že to bylo někdy po druhé ráno. Když vstaneme, je nejčilejší Linda, která se také brzy vrací z venku s tím, že je krásný den. Postupně vycházíme za ní a snídáme na terase jogurt koupený v chatě. Průběžně také balímé, před jedenáctou pak platíme, přikupujeme další dva chleby a odcházíme. Značka teď vede přírodní rezervací Stěněto, což znamená, že stoupá hustým listnatým lesem. Ten končí houštím malin,

Oběd na hřebeni

takže logicky následuje přestávka. Po ní šplháme nad hranici lesa na hřeben. Z jižního údolí přitom pomalu stoupají mraky, takže se pomalu zatahuje. Vzhled okolí se opět mění, hřeben se rozšiřuje a po obou stranách cesty se objevují smrky. Vypadá to tu úplně jako na Šumavě. Na rozcestí pod jedním kopcem se zastavujeme a obědváme.

Po jídle se cesta ztrácí ve středu jehličnatého lesa. Přitom pozvolna stoupá až k chatě Dobrila, kde také končí rezervace Stěněto. Chata je nově opravená, dominantu v sedle však tvoří rozestavěné (asi už navěky) monstrum nikdy nezprovozněného hotelu. Svačíme na terase u stolků, potom opouštíme červenou značku a po modré jdeme po úbočí hřebene. Když cestu přetíná potok, nabíráme vodu a na plošině na levém břehu vybíráme místo na spaní. Po dvou dnech tedy opět stavíme stany. Ještě je brzo na večeři, takže volný čas využívají Linda, Vašek, Pavel a Ondra k Magicu. Anička mezitím v okolí hledá borůvky a já mířím na hranu plošiny, kde se potok propadá do údolí, lovit signál mobilu (neúspěšně) a zajímavé fotky (tady už se mi dařilo víc). Potom společně vaříme rýži s vepřovým ve vlastní šťávěm a čaj, aby bylo jak vypít polovinu hnusné vodky, co táhneme s sebou. Po jídle už je tak velká tma, že na karty už není vidět, a proto se stěhujeme do stanů.

Ráno je všude mokro a taková mlha, že není vidět do druhého stanu (a to je jeho vchod metr od našeho). Asi čtvrt hodiny přemlouváme holky a Vaška, aby přišli snídat do našeho stanu (silné argumenty jsou v tom, že máme jak chleba, tak i povidla), nakonec se to podaří. Po jídle je už přece jen o trochu lépe vidět (to znamená asi na dva metry), takže začínáme balit. Mlha stále řídne, to jak mraky stoupají na hřeben. V 11:00 dobaluje i Vašek, takže můžeme vyrazit.

Cesta rezervací Stara Reka

Radší vzdáváme cestu po hřebeni a držíme se modré značky, co vede po úbočí. Lesem vcházíme do rezervace Stara Reka. Procházíme ji po strmém svahu, podlézáme padlé stromy a přecházíme zde pramenící říčky. V jednom pramínku nabíráme vodu. Když opustíme les, otevírá se před námi pohled na rozervané skály a několik vodopádů, které ze všech možných úhlů fotíme. Mraky mezitím vystoupaly až nad hřeben, takže je konečně i někam vidět. Les definitivně mizí a jdeme opět loukou. Značka se stáčí do širokého mísovitého údolí. Bohužel je to na dlouhou dobu naposledy, co ji vidíme, protože v labyrintu křižujících se cestiček už žádná další není. Chvíli se snažím držet směr, brzy se ale ukáže, že možná míříme správně, ale rozhodně nejdeme po cestě, tím méně po značené. Po tomhle fiasku mě ve vedení střídá Ondra, nachází cestičku traverzem a ta nás nakonec přivádí až zpátky k modré. Sice se nám cestou podařilo minout náš postupný cíl, chatu Vasil Levski, ale nevadí, aspoň jsme zbytečně neztratili výšku.

Tentokrát se už modré značky dobře držíme a chceme po ní dojít na chatu Botev. Podle mapy odhaduju, že to na ni máme asi hodinu. Po hodině přichází Vašek s tím, že jsme úplně jinde, než jsem si myslel, a že odsud to bude na chatu Botev asi hodinu a půl.

V rezervaci Stara Reka

Mraky pozvolna klesají, když přecházíme odbočující hřeben, husím pochodem potom jdeme mlhou dál. Ondra objevuje zakryté místo na spaní u potoka. On, Linda a já tu chceme zůstat, Vašek a Pavel tvrdí, že je nutné jít dál. Po menší hádce v 19:20 opět vyrážíme na cestu. Postupně přecházíme tři další potoky, začíná se stmívat a mlha je ještě hustší než ráno. Najednou se před námi vynořuje silueta polorozpadlého opuštěného domu. Anička s Lindou shodně tvrdí, že tady spát nebudou, a já jim s radostí pomáhám hledat v závětří za budovou místo na spaní. Vašek s Pavlem mezitím lezou do budovy a vzápětí nás tahají dovnitř s tím, že je to opravdu chata Botev. Ne, že bych tomu věřil. Každopádně vcházíme do budovy, je tu předsíňka, potom větší místnost a v ní 8 postelí s naplesnivělými matracemi. Rozkládáme se na zemi a vaříme špagety se šproty v rajské omáčce k večeři. Za okny se zatím začíná blýskat a začíná silná (a hlavně nepříliš vzdálená) bouřka. Ještě že jsme nezůstali u toho potoka...

V noci se přehnalo několik dalších bouřek, ráno řádění živlů pokračuje.

Chata Botev

Když zrovna neprší, zuří kolem chaty vichřice. Dokonce v jednu chvíli slyšíme i chřestění padajících krup. Nepřízeň počasí má ale jednu výhodu - konečně jsme se pořádně vyspali. Vstáváme až po desáté a snídat začínáme v 10:30. Po snídani jsme však bez vody, takže v mezidobí po právě přešlé bouři odcházejí Vašek s Pavlem hledat vodu. Jsou pryč asi pět minut, když uhodí sotva padesát metrů od chaty a spustí se průtrž. Nějakou dobu sedíme v nejistotě, potom se naštěstí oba vracejí. Mají plné lahve, ale taky musejí ždímat všechno, co měli na sobě. Aspoň jim vaříme čaj. Je také jasné, že dnes se z chaty nehneme a strávíme tu další noc. V další přestávce mezi bouřemi odcházím ven a objevuju tyčové značení a hlavní hřebenovku. Takže Vašek měl pravdu, tenhle přístřešek je opravdu chata Botev.

Magic a časopisy v chatě

Mezi mraky je také vidět svah vlastní hory Botev a dvě věže čnějící na vrcholu. K tomu jsme ostatně ještě blíž, než jsme si podle mapy představovali. Vylézt se tam však zatím nedá, bouřky neustále znovu a znovu vyhrožují.

Vašek v chatě zatím nad mapou vymýšlí a pak i nastiňuje nám ostatním "Operaci Usáma", tedy zítřejší ústup z hřebene do vesnice Černi Osm. V dalším průběhu dne se všichni střídáme u Magicu a dělíme se o Týden a Reflex, přerušení přijde jen s obědem, ke kterému vaříme hrachovou polévku. Bouřky, vichřice a občasné krupobití se opakují v nepřetržitém sledu. Změna přichází v 17:30, kdy jde Anička ven a zjišťuje, že mraky se od jihovýchodu trhají. Následující hodinu s nadějí pozorujeme blížící se modro. V půl sedmé je už obloha vymetená, takže se rozhodujeme vystoupat ve dvou skupinách nahoru na Botev,

Meteostanice na vrcholu Botevu (2376 m.n.m.)

abychom si odbyli dobytí nejvyšší hory Staré Planiny už dnes a nemuseli zítra lézt nahoru a zase dolů (o nechání Botevu bohům si nikdo ani netroufl uvažovat, natož nahlas promluvit). Anička, Vašek a já tedy stoupáme podél potoka vzhůru. Na širokém travnatém vrcholku nacházíme meteostanici, která navozuje představu bulharského kosmického programu nebo přinejmenším ruské raketové základny z padesátých let. Nenecháváme se však uchvátit jen stanicí a obdivujeme i výhled do údolí, kde se pod námi válí mraky. Při odchodu vyleze z meteostanice osamělý vědec, co nám rusky nabízí, že si tu můžeme odpočinout. S díky odmítáme a já se vydávám do chaty vyslat nahoru druhou skupinu. Anička a Vašek se rozhodli počkat na vrcholku na západ slunce. V chatě tedy střídám Lindu, Pavla a Ondru, kteří také stoupají nahoru. Dopisuju deník a začínám připravovat věci na večeři. Ve 20:45 se všichni vracejí, takže po deváté můžeme povečeřet bramborovou kaši s luncheonmeatem a jít si lehnout.

Ráno je stále ještě azurové nebe, jen z údolí zvolna stoupají mraky. Vaříme si k snídani ovesnou kaši, ale protože nevíme, v jakém poměru ji naředit vodou, máme nakonec plný malý kotlík. No, aspoň je vydatná. Balíme věci, v potoce si ještě čistíme zuby, myjeme kotlíky a nabíráme vodu a v 9:40 začínáme stoupat ze sedla směrem na západ.

Poslední pohled na hřeben

Jdeme po skalnatém hřebeni, jenž jsme předevčírem obcházeli po úbočí, a obdivujeme shora skály, co nás fascinovaly už zespodu. Před výraznou skalní jehlou opouštíme hřeben a začínáme sestupovat vstříc mrakům v severním údolí. Poměrně brzo přichází vniveč Vaškova "Operace Usáma", protože místo do Černi Osm a Trojanu máme namířeno na Aprilce. Cesta by nás měla vést směrem k chatě Pleven, brzy se ale ukáže, že jsme odbočili z hřebene trochu pozdě a jsme o jedno sedlo vedle. Usazujeme se na louce nedaleko salaše a začíná příprava oběda. Pavel a já se odcházíme zeptat na salaš, zda by nám tu neprodali sýr a chleba. Bačové jsou tu dva, ale říkají, že sýr ještě nemají. Na dotaz na chleba se jeden ptá, kolik bychom ho chtěli, ale druhý ho přerušuje výkřiky, že nám nic neprodá. Nedá se nic dělat, k obědu bude müsli. Stejně nás čeká sestup do civilizace, tak snad ten půlden bez chleba vydržíme.

Začínáme sestupovat po cestě, která by měla mířit na Aprilce. Když ale začíná stoupat, radši se ptáme místních dřevařů na cestu. Potvrzují nám, že jdeme správně, a tak pokračujeme. Brzy se dostáváme na konec bočního hřebene a rozbahněná cesta zde skutečně padá dolů. Asi po hodině cesty nás dojíždí dodávka s dřevaři a ti nám nabízejí, že nás svezou do města. Souhlasíme a skládáme se i s batohy dovnitř.

Na hlavní třídě v Aprilcích

Sotva nastoupíme, začíná pršet. Řidič (který by z fleku mohl závodit na světovém mistrovství v rallye) s námi bezpečně projíždí rozbitou cestou a nakonec nás vysazuje na autobusové zastávce dva kilometry od Aprilců. Přicházíme do centra, tam kupujeme dva chleby a sýr. Ve městě se několikrát pokoušíme najít ubytování, všechny hotely se ale tváří obsazeně. Nakonec nás odchytí jedna paní a zavede nás do privátu. Rusky nám vysvětlí, že tři dvoulůžkové pokoje s příslušenstvím nás vyjdou dohromady na 60 leva. Samozřejmě je to načerno, ale komu by to vadilo za tuhle cenu? Dáváme si jeden chleba a sýr jako první večeři, na tu druhou se přesouváme do restaurace. Cestou ještě přikupujeme další chleba a sýr jako náhradu za ty snědené. V restauraci od servírky zjišťujeme spojení na zítřek do Veliko Tarnova. Po zaplacení se vracíme do pokojů, ještě se vypořádáme s 1,5 litrovou lahví červeného vína a před půlnocí se rozcházíme spát.

Vstáváme už v 7:30, snídáme a balíme. V 8:15 už stojíme na zastávce. Nastupujeme do stařičkého autobusu, jehož řidič spí na volantu. Vašek kupuje lístky od nějaké ženy, co vypadá jako normální cestující. I s batohy nás to vyjde na 4 leva na jednoho. Řidič se probouzí a v půl deváté vyjíždí na cestu.

Veliko Tarnovo

Jede jako prase, startuje se zařazenou rychlostí rovnou do jízdy a při strašném stavu povodněmi poškozených silnic je opravdu s podivem, že bez nehody přijíždíme v 9:40 do Sevlieva. Společně s Vaškem a Pavlem zjišťuji spoj do Veliko Tarnova. Nejbližší jede v 11:30, takže už v předstihu kupujeme lístky (opět 4 leva na osobu) a volný čas trávíme v kavárně v parku. Na poslední půlhodinu ještě nabíháme do internetové kavárny vedle autobusového nádraží (chtějí 0,50 leva za hodinu). V půl dvanácté odjíždíme, autobus i řidič jsou tentokrát o dvě kategorie lepší než při cestě z Aprilců.

Do Veliko Tarnova přijíždíme v půl jedné na autobusové nádraží, odkud se jezdí do všech směrů s výjimkou Varny. Tam odjíždějí autobusy pouze z centra. Nevadí, obědváme v bistru a zjišťujeme číslo trolejbusu do centra.

Veliko Tarnovo

Nakonec tam ale jdeme pěšky, protože Anička s Lindou se rozhodly, že to nebude daleko. Je.

Následuje prohlídka starého města, bohužel s batohy na zádech. Veliko Tarnovo opravdu stojí za to, staré domečky natěsnané na malých parcelách nad řekou jsou nezapomenutelné. Kromě vlastního města si Vašek, Pavel, Ondra a já prohlížíme i středověkou pevnost Carevec (vstupné 4 leva, žádné slevy pro studenty), holky zatím odpočívají v kavárně. Následuje další část starého města, tentokrát Staré tržiště. Nakupujeme pohledy a známky, potom Ondra s Pavlem odcházejí do informačního centra zjistit spojení do Varny. Vašek a já mezitím měníme v bance další eura na levy. Následně se přesouváme ke kanceláři firmy Grup, kde kupujeme za 13 leva na osobu lístky na autobus do Varny ve 21 hodin (původně jsme chtěli jet půlnočním, ale slečna nám nebyla schopná říct, jestli v něm je místo). Volný čas trávíme večeří v pizzerii, kde i píšeme pohledy. Anička s Lindou si mezitáím procházejí další části města. Po jídle se ještě Ondra, Pavel, Vašek a já jdeme podívat k Muzeu umění a zdejšímu pomníku bojovníkům proti Turkům, potom se vracíme do pizzerie a na cestu si dáváme rakiji. Autobus přijíždí ve 21:30 a o půl hodiny později (a tedy s hodinovým zpožděním) odjíždí z Tarnova. Po třech hodinách cesty, kterou zpestřil jen americký akční film s vypnutým zvukem a bulharskými titulky, přijíždíme na autobusové nádraží ve Varně.

V jednu hodinu ráno vystupujeme z autobusu. Šance najít nějaké ubytování je nulová, takže nám nezbývá, než strávit noc tady, spát na lavičkách a střídat se na hlídce. Jako první obsazuje jednu lavičku Ondra, balí se do spacáku a prakticky ihned usíná. My ostatní nejprve korzujeme po nádraží a zjišťujeme nejvýhodnější spoj zpět do Sofie na noc z pondělka na úterý, abychom hned ráno koupili lístky. Potom se usazujeme na karimatkách u lavičky, Linda, Anička, Pavel a Vašek tu hrají Magic, já zatím dopisuju deník. Noc ubíhá celkem klidně, jen nás prudí zdejší hajzlbába, které jsme narušili království, a proto se nás snaží dostat aspoň 50 metrů od záchodů. Nemá šanci, my se stěhovat nehodláme. V půl třetí končí partie Magicu, Vašek a Pavel se tedy ukládají ke spaní. Pavel na další lavičku, Vašek zůstává na karimatce na zemi. Zároveň odjíždí i poslední autobus, takže se nádraží na příští dvě hodiny zcela vylidňuje (nepočítaje hajzlbábu). Znovu ožívá až kolem šesté, kdy otevírají první obchody, přijíždějí noční autobusy a přicházejí první denní cestující. Všichni tři spáči vstávají, potom snídáme u pekárny sladké rohlíky. Výjimkou je Vašek, ten si dává slaný. Po jídle si nad mapou vybíráme městečko, kde se budeme dva dny válet u moře.

Pláž v Balčiku

Volba padá na Balčik vzdálený asi 40 km od varny, takže ihned kupujeme lístky na bus tam (3 leva na osobu). V 7:30 otevírá kancelář firmy Biomet, kde za 21 leva na osobu (studentská sleva) kupujeme lístky do Sofiena pondělních 22:00. V 8:00 nasedáme do mikrobusu a odjíždíme do Balčiku.

Většinu cesty jsem proklimbal, probouzím se až v Balčiku. Na zdejším autobusovém nádraží nás odchytává paní, co nám nabízí bydlení ve třech dvoulůžkových pokojích v apartmánovém domě za 7 leva na osobu a noc. Souhlasíme, její manžel nás tam vzápětí odváží autem (jen se musí třikrát otočit). Stěhujeme se do pokojů a následně přesouváme na nedalekou pláž. Tam nás čeká zklamání - vybrali jsme si pravděpodobně jediné letovisko u Černého moře, kde není písečná pláž. Pobřeží je regulované, z moře stoupá hromada kamenů, za nimi je asfaltka a teprve potom začíná něco jako pláž. Usazujeme se na dřevěném molu, dáváme si druhou snídani a pozvolna se chystáme do vody. Naše rozhodnutí o koupání uspíší první liják, který znenadání přichází. Schováváme se před ním v moři. Brzy se ale vyjasňuje, takže se můžeme koupat i normálně. Bohužel, po chvíli znovu přicházejí mraky a ozývá se hřmění. Prcháme z pláže, jenže asi ve třetině cesty nás zastavuje přívalový déšť.

Přístav v Balčiku v noci

Schováváme se pod stromem, ten nás chrání asi tak tři minuty. Nedá se nic dělat, musíme projít lijákem do apartmánů. Po příchodu ždímamé všechno, co jsme měli na sobě, a po převlečení začínáme vařit rýži s Minutkou Čína na pozdní oběd. Ve čtyři hodiny jíme. Potom přichází siesta, kdy doháníme spánkový dluh za probdělou noc.

Kolem sedmé se probouzíme a odcházíme do Balčiku. Kupujeme chleba, potom korzujeme městem. Postupně scházíme až dolů k přístavu, tam ve 20:30 večeříme v bistru šopský salát a fritované rybičky. Po jídle následuje procházka po nočním nábřeží, kde se Vašek nenechá přmluvit, aby šel zpívat na karaoke. Kolem půlnoci se vracíme do pokojů.

Po probuzení snídáme na terase, následující hodinu hrají Pavel s Vaškem Magic s nově smíchanými balíky. Současně také platíme za ubytování.

Pohled na pláž a přístav v Balčiku

Protože nemáme dost leva, dáváme naší domácí 42 EUR, takže jsme na tom, vzhledem ke kurzu, vlastně ještě vydělali. Když Vašek s Pavlem dohrají, odcházíme na pláž. Anička s Lindou se nechtějí koupat, a tak se jdou projít do města, my ostatní se rozkládáme do písku. Ve 14:30 přichází opět přeháňka, která nás donutí utéct pod slunečníky, když déšť polevuje, míříme domů. Ještě na pláži potkáváme holky, takže se vracíme společně. V zahradě před domem začínáme vařit k obědu špagety s rajskou omáčkou, neúčastní se toho jen Anička, které není dobře, a proto spí. Po jídle relaxační pauza u Magicu, potom se Anička budí. Kolem osmé pomalu odcházíme na pláž a po ní míříme do města. Plánovaná večeře ve včerejším bistru se nekoná, protože tam právě zavírají. Přesouváme se tedy do nedaleké restaurace a tam si objednáváme omeletu. Jen Ondra sází na nějakou místní specialitu, ale když mu přinesou sázená vejce v jogurtu (která sice ochutná, ale nedokáže sníst), ještě rád se připojuje a dává si omeletu se šunkou. Anička s Lindou se pak vydávají napřed domů, my je po čtvrt hodině následujeme. Vašek s Pavlem se ještě na nábřeží zastavují u motorkovém simulátoru, kde ve vzájemném závodě vyhrává Pavel. Do apartmánů se vracíme po půlnoci.

Ráno vstáváme a na zahradě snídáme chleba s posledními Ďábelskými tousty a se včera koupeným sýrem. Potom balíme, v 10:15 se loučíme s paní domácí a odcházíme. Cestou se zastavujeme v bance, abychom naposledy vyměnili eura za levy. Na autobusovém nádraží v Balčiku si kupujeme lístky na minibus do Varny ve 12:00. Cesta opět trvá tři čtvrtě hodiny.

Katedrála Nanebevzetí ve Varně

Tentokrát ale nespím, a tak můžu vidět, že skutečně všechny pláže mezi Balčikem a Varnou jsou písečné. Není nad to, umět si vybrat.

Po příjezdu do Varny míříme městským autobusem do centra. Tam si prohlížíme všemožné památky, chvíli také bloudíme uličkami při hledání římských lázní.

Městská pláž ve Varně

V bistru na okraji centra si dáváme k obědu salát, potom se parkem přesunujeme k pláži. Tam se Anička, Linda a Ondra vrhají do moře. Ondra se na to aspoň svlékl do trenek, holky ale zůstaly oblečené. S Vaškem a Pavlem nad tím jen nechápavě kroutíme hlavou. Když se trojice konečně vynoří z vln, pokračujeme po pláži dál. V dalším bistru si dáváme ke svačině fritované rybičky, které já znám jako grundle (jsou asi tak čtvrtinové proti rybičkám z bistra v Balčiku). Potom stoupáme parkem zpátky nahoru do města. V samoobsluze nakupujemejídlo na cestu, já k tomu ještě připojuji suvenýry (víno, Zagorku, rakiji). Z obchodu pokračujeme dál vstříc centru, holky ještě cestou ve vinotéce nakupují víno domů. Večeříme v grilbaru a symbolicky zakončujeme naše bulharské cestování panákem rakije. Z baru jdeme městským bulvárem k nasvícené katedrále. Pavel se ji snaží vyfotit, ale to už přijíždí autobus, takže nastupujeme. Za 0,50 leva na osobu dojíždíme na nádraží, tam se Linda, Anička a Ondra ještě sprchují. Ve 21:40 je připraven autobus do Sofie a v deset večer (poprvé na čas) odjíždíme.

V půl páté přijíždíme na centrální autobusové nádraží v Sofii. Prší. Jsme rozlámaní a nevyspalí, protože v autobusu nebylo prakticky žádné místo na nohy. Přesouváme se do nádražní haly, kde chce Ondra spát na lavičce, jako to udělal ve varně. Má ale smůlu - hlídač na sebe nenechá dlouho čekat a nutí ho, aby si sednul. Odcházím se podívat po okolí a zkusit najít pekárnu. Podaří se mi to, ale neprodávají tam chleba. Ještě nějakou dobu bloudím po okolí autobusáku, ale žádný normální obchod nenacházím. Vracím se do haly. V 6:00, kdy otvírá většina zdejších obchodů, se vydávají zkusit štěstí Anička, Linda a vašek. O půl hodiny později se vracejí s chlebem, pořídili ho v prodejně v podchodu, kam jsem se sám a potmě bál vstoupit. S chlebem se přesouváme do haly železničního nádraží, která bezprostředně sousedí s místem odjezdu našeho busu do Prahy. Snídáme v pekárně, za poslední leva potom ještě dokupujeme vody na cestu a nějaké bagety. Zbývající dvě stotninky házíme do fontánky. Následuje check in v kanceláři firmy Katev a v 9:15 odjezd se 45 minutovým zpožděním a za hustého deště.

V 10:30 jsme na hranicích s Jugoslávií, tady čekáme ve frontě šesti autobusů 2 hodiny 40 minut na odbavení. Okolo nás mezitím pohodlně a bez problémů projede asi 30 tiráků. Bulhaři se s námi ještě rozloučí určitou buzerací, když si nejdříve vyberou a zkontrolují pasy, potom nám je rozdají a nutí nás jednotlivě projít celnicí, aby si je zkontrolovali ještě jednou. Konečně máme celnici za sebou a já tak můžu přeřídit hodinky na 12:30 středoevropského času. První polovinu cesty po Jugoslávii většinou spíme, autobus je tentokrát mnohem pohodlnější, než cestou z Varny. V 16:00 je první pauza na pumpě, za deště tu tedy obědváme. Následuje průjezd Bělehradem, kde na nás troubí a mávají fanoušci Partizanu, co jedou na zápas Ligy mistrů. Další pauza přichází stále ještě v Jugoslávii, tentokrát už za Novim Sadem. V 19:30 tedy večeříme zbývající chleba, o hodinu později už jsme na maďarských hranicích. Jugoslávci nás odbavují bleskově, na maďarské straně však musíme hodinu a tři čtvrtě čekat. V půl jedenácté jsme konečně na území Unie. V dalším průběhu cesty spím, budí mě jen na celnicích. V 5:20 v Lanžhotě přijíždíme do ČR. Na první pumpě kupujeme noviny a zjišťujeme, co je nového. Například povodně v Rakousku, Německu, Švýcarsku a také v Bulharsku. Podle novin by se dalo říct, že naše cesta po Bulharsku tedy byla od záplav k záplavám.

V 6:45 se na brněnském autobusovém nádraží loučíme s Aničkou a Lindou a po dálnici míříme k Praze. Vystojíme si ještě obligátní zácpu na magistrále a v 9:50 přijíždíme na Florenc. A tam naše výprava po šestnácti dnech končí.